Paměť míst

Místa našeho pobývání nás upozorňují na lidskou schopnost otevřít se minulosti, jež nikdy nemohla být naší minulostí ve smyslu prožité přítomnosti, na kterou se můžeme rozpomenout. Paměť míst je pamětí, která patří spíše světu, jehož jsme součástí, než nám. Stopy minulosti můžeme pojmout jako ruiny a zkameněliny nabízející svědectví jiných světů. Paměť míst ukazuje na světy, které jsou nám definitivně uzavřené. Souběžně je však paměť míst neoddělitelná od lidské odhodlanosti prolomit ticho této uzavřenosti, je jakýmsi důkazem naslouchání hlasům přicházejícím z minulosti. Autor zdůrazňuje, že tato lidská odhodlanost interpretovat stopy minulosti je součástí našeho údělu rozumět světu. Každému vědeckému hledání objektivních významů ruin a zkamenělin předcházejí každodenní, před-vědecké prožitky lidí, v nichž stopy minulosti již získávají význam. Základní myšlenka, z níž se odvíjí tato kniha, je následující: příběhy vykořeněnosti dnešního člověka nám nabízejí kulturní formu, s jejíž pomocí jsme s to rozumět vlastní životní situaci i příběhům druhých jako prožitku ztráty. Výklad doplňuje teorii působení symbolických významů na lidské jednání o vhled existenciální fenomenologie týkající se žité tělesnosti. Kniha nabízí myšlenkovou cestu porozumění obrazu vykořeněnosti prostřednictvím interpretace našich sdíleních smyslových prožitků pobývání na určitých místech. Jak je vůbec možné, že lze srozumitelně a smysluplně mluvit o vykořeněnosti dnešního člověka? Znamená důraz na tělesnost smyslových prožitků a činností oslavu nerozumnosti, iracionality? A zpochybňuje ústřední roli myšlení v lidské existenci? Je poznávání důležitější součástí lidské existence než čekání na milovaného člověka, ovace v divadle, smuteční obřady nebo pěstování růží? Kavárny, kuchyně, ložnice, značené lesní stezky nebo pískoviště na dětském hřišti jsou důkazy toho, že naše prožívání není pasivním zrcadlením ani mentálním zobrazením vnější skutečnosti.